Odpadky přítel psa?

Měla k tomu vždycky trochu sklony. Poslední dobou však už je to zřejmě hra. Ráno odjíždíme do práce, všechny koše (jsme třídící) dáme nahoru, aby se naše Kiki nedostala do pokušení. Ale s železnou pravidelností přijíždíme a alespoň jeden koš uloví. Nedej bůh, abychom zapomněli některý z košů dole.
V pátek jsme se zastavili v Makru pro ryby. Makro sice nesnáším, nikdy jsem nepochopila proč tam mohou nakupovat pouze podnikatelé a děti nemají přístup, když je to v podstatě normální supermarket, jenom většina věcí se dá koupit ve velkém balení. Ale co se týče ryb, tak to je jediný obchod, kde je možnost koupit ryby čerstvé a vybrat si i mořské plody a podobné věci.
Ano, jistě, existují obchody jako Čerstvé ryby a pod. Ale ceny jsou takové, že se mi vyplatí jít si tu rybu dát do hospody. Tak tedy Makro. Koupili jsme 6 kg vážícího lososa a 2 lososové pstruhy, něco slávek a pak ještě nějaké drobnosti. Přijeli domů, rybky uložili do lednice, že je zítra zčásti zkonzumujeme, zčásti vyudíme a zčásti zamrazíme. Předpokladem pro výše zmíněné činnosti je však ryby očistit, lososa nafiletovat a odšupinovat. V sobotu jsme všechny činnosti zvládli. Kikina žádostivě koukala a my pečlivě dbali na to, aby všechny kosti byly vyhozeny rovnou do popelnice - tam se přeci jen jezevčík nedostane. Jeden jediný kousek, který jsem vícemémě omylem hodila do normálního koše byl lososí ocas.
V neděli ráno jsem vstávala o něco dřív, protože si Brůča vyprosil k snídani lívance s javorovým sirupem a jogurtem a ty se musejí zadělat a nechat vykynout. Jen tak si to nesu dolů v županu najednou mi ujede po něčem slizkém na schodech noha a jen tak tak, že to neskončilo pádem. Kouknu, co to tam je a býti nemá - lososí ocas. Už pěkně ožvýkaný, ale identifikace jasná.
S odporem jsem uchopila "tu věc" a pořádkumilovně ji odnesla do koše. Kiki byla zalezlá pod postelí v hostovském pokoji a dělala, že není,  protože jí bylo jasné, že jí nepochválím. Zadělala jsem lívance, strčila je do vlažné trouby a šla si ještě do postele na půl hoďky číst. Brůča chrápal pěkně rytmicky jako hudební kulisa a k detektivce to šlo úžasně.
Zhruba po půl hodině jsem - teď už načisto - vstala, sešla dolů, tam všechno v pořádku, lívance připraveny k lití. Tak jsem začala péct lívance, ale javorový sirup jsem měla v lednici v dílně. Vyjdu na zápraží a tam na dlaždicích taková šedá věc  - lososí ocas. Tentokrát jsem už věc vzala vážně a vyhodila jej do popelnice.
K večeři jsme se těšili na kousek uzeného lososa s cibulkou, citronem, vejcem na tvrdo, listem salátu a bagetkou. Brůča osobně připravoval na talířky, když to měl skoro hotovo, musel odskočit. 3 talířky s uzeným lososem volně na stole - příliš velké pokušení. Já byla v kuchyni a vařila na druhý den halušky, u toho  se musí stát. Brůča jde dodělat večeři a jen zavyje. "Ty už ses najedla? Tos to nemohla vydržet?" ptá se káravě. Vylítnu z kuchyně a bráním se, že jsem se toho ani nedotkla. Kiki nás sledovala ze svého gauče a zřejmě dospěla k závěru, že nejvyšší čas zmizet a zcela nenápadně a tiše se odplížila do svého obvyklého úkrytu.
Dobře udělala, protože by se nevyhla jedné do kožichu. Brůča tedy vzal čistý talířek a nandal ještě jednu porci a večeři dokončil.
Na základě výše uvedeného lze dojít k logickému závěru, že náš pes miluje lososy v jakékoli formě. Ale stejně stále řeším záhadu. Losos má jeden ocas. Jak je možné, že se objevil na zápraží a všechny odpadkové koše zůstaly zavřené? Zůstal mi z toho trochu podmíněný reflex - kouknu na schody a vidím lososí ocas.

"Úžasná" dovolená

Tak máme po dovolené. Původně jsme měli naplánovanou úžasnou trasu do Apulie s jednou mezizastávkou v Neapoli, po týdnu jsme chtěli pokračovat na Sicílii, tam setrvat 5 dní a poté vyrazit zpět s dvěma zastávkami - v Pompejích a u Lago di Garde. Ubytování objednané a částečně zaplacené, vše připravené. Start měl být v pátek ráno 31.8. Ale Brůča si umanul, že jeho žlučník chce setrvat v Čechách a tak taky setrval. Proti přírodě nic neuděláš, řekla jsem si v duchu, děti odmítly jet samy a tak jsme jim jako náplast na bolístku alespoň poskytli odškodné v podobě letenek do Bulharska. V pondělí už byl Brůča opět v kondici a před námi téměř dva týdny dovolené - tak jak s nimi naložit? "Je září, na Šumavě by mohly růst houby" mudruje Brůča a tak sedáme k počítači a hledáme ubytování na Šumavě. Nakonec jsme našli na Kvildě penzion "U Černých", kde se ještě stydělo poslední volné apartmá pro 4-5 osob. No nevadí, budeme mít alespoň víc místa. Na poslední chvíli se přidali švagr s Káčou a Martinem a tak jsme vyrazili na houby. První den, ve středu, jsme jeli my jako předzvědná hlídka, zbytek týmu měl dorazit ve čtvrtek večer. Dorazili jsme asi po druhé hodině, ubytovali se a rozhlíželi se, kam tak bychom vyrazili. Podle mapy a turistických informací je 3,5 km od Kvildy místo nazvané Jezerní slatě, které stojí za vidění. I vyrazili jsme. Procházka to byla krásná, slatě taky a tak po pobytu na čerstvém šumavském povětří jsme hledali nějaký občerstovací zázrak. Vizuelně se jevil velmi nadějně hotel U krále Šumavy a musím říct, že volba byla dobrá, napojili nás i nakrmili docela dobře. Poté jsme vyrazili k postelím s úvahou, co že podnikneme zítra. Nakonec jsme dali Bobovi vybrat výlet. Zvolil na pátek prameny Vltavy a tak bylo rozhodnuto,že zítřejším cílem bude Antýgl a Tříjezerní slatě.

Druhý den ráno jsme posnídali v místní pekárně a vyrazili s tabulkou čokolády, svačinou a lahví vody na cestu. Zpočátku to bylo lehké, i když počasí bylo listopadové, cesta vedla kolem plavebních kanálů pro svoz dřeva a po rovině. Asi v jedné třetině cesty  nastal úsek, kdy z cca 950 mnm se na úseku 2 km muselo vystoupat do téměř 1200 mnm. To už se lámal 9 km cesty a nohy pociťovaly své. Shlédli jsme Tříjezerní slatě a vydali se pomalu okruhem dolů. Po cca 15 km cesty horami a dolinami jsme dospěli zpět do Antýglu, kde jsme měli jasný cíl - oběd, i když opožděný. Brůča byl nadšen - měli borůvkové knedle, které zbožňuje. Naštěstí se vyčasilo, takže na fotkách je i slunce.

 Dojeli jsme zpět do penzionu, na chvíli natáhli údy, já jsem si ošetřila vznikající puchýř na noze a Brůča začal hekat. Tentokrát nikoli ze žlučníkem, tomu toto rajzování prospívalo, ale pro změnu s kolenem. Asi před dvěma měsíci na něj v bazénu upadl a pořádně si ho rozrazil. To se zahojilo, ale asi se tam něco přeci jen stalo, protože nevydrželo tento výšlap. Bolelo a bolelo. Vyrazili jsme sice opět večer do hotelu na večeři a něco piva, a taky počkat na příjezd Boba s rodinou. Seděli jsme v restauraci, mobil v pohotovosti a navigovali Boba, ale Brůča hekal. Když přijel Bobeš, měli všichni samosebou hlad a tak že se navečeříme. Brůča to vzdal a šel si domů lehnout, že ho to bolí hodně. Tak jsem mu poradila, ať si to namaže Ibalginem a dává na to studené. Když jsme přišli, Brůča hekal dál, a tak jsem celou noc obnovovala studené náčinky, hladila po hlavičce a tak.

Ráno jsem mu radila, aby s námi nechodil, ale to by nebyl Brůča. A tak jsme vyrazili na autobus. Na zastávce byl dav sportumilovných důchodců, kteří bujaře organizovali zasedací a posléze stojací pořádek v autobuse, což bylo dost hrozné, ale vzhledem k tomu, že cesta trvala pouhých 12 minut, snesitelné.

A pak pochod k pramenům Vltavy se startem v Bučině a ukázkou bývalých hranic.
Martin se poněkud jako správný teenager otravoval touto poutí s rodiči, strýcem a tetou a občas to dával i najevo. Brůča trpěl a posléze jsem díky puchýři na patě trpěla i já. Byl to moc hezký výlet, trochu deprimujícím pocitem byl výhled na strašidelné rozlohy umírajícího nebo mrtvého lesa, jehož rozměry se docela rychle zvětšovaly, jak bylo vidět z čerstvě opadaných smrků.
Překročili jsme prameny Vltavy a vydali se opět okruhem zpět do Kvildy. Na jedné zastávce u takové romantické tůňky si Martin umanul, že si vezme do Pet láhve trochu vody z Vltavy a tak se jí jal nabírat. Samozřejmě, že mu ujely nohy a spadl do tůňky. Nikdy bych nevěřila, že je možné se tak zmáchat ve zhruba 50 litrech vody, ale je. Tak jsme pokračovali, Martin schnul, sluníčko svítilo a noha bolela čím dál víc. Vlastně nohy obě - Brůčovo koleno a moje pata. Ani kachna k obědu to nespravila.
Když jsme dorazili zpět do penzionu, Brůča padl za vlast a ostatní taky, ale asi za hodinu vstal osvěžen a že by rád ukázal ještě jezerní slať, kde jsme byli první den. Tak jsme sedli do auta a vyrazili, nikoli ovšem pěšmo. Brůča už neušel ani ten kousek k rašeliništi a ani nemohl řídit zpět. Usedla jsem za volant a kázala, že ať už je proboha v klidu. Uložili jsme ho s prášky, ledovým obkladem do postele a odpluli na večeři. Brůča s oteklým kolenem začal spřádat plány na zítra, že tedy budou ty houby, které Martinovi sliboval. Viděla jsem to skepticky, což jsem taky hlasitě vyjadřovala, ale ráno koleno celkem splasklo, tak jsme sbalili, zaplatili ubytování a vyrazili směr domů s tím, že se zastavíme v lese. Houby nerostly, což jsme zjistili celkem brzy, ale Brůča se vydal hlouběji do lesy - co kdyby náhodou. Málem nedošel zpět. Se zaťatými zuby mě přesadil opět za volant a jeli jsme domů.
V sobotu jsme opět tedy ledovali a mazali a hekali. Můj půchýř zapadl poněkud mimo pozornost, ale určitě by vyhrál nějakou cenu. Na achilovce se totiž vytvořila asi tak 3 mm hluboká prasklina a začala se podebírat, noha otekla a bolela. Jenže Brůča potřeboval ošetřovat a tak moje pata poněkud zapadla. Ošetřila jsem si to nejlépe, jak to šlo a chodila všude v pantoflích - zaplať bůh, bylo stále ještě léto. Během následujícího týdne si Brůča opečovával koleno, takže převážně seděl a udával pokyny - přines mi, podej mi...... V sobotu už vypadal, že to bude dobré, týden rekonvalescence očividně pomohl a já si oddechla, že v pondělí v klidu pojedem do práce. Dokonce v sobotu dopoledne jel se mnou nakoupit do Janovic a tam v zelenině uslyšel osudovou větu: Nebyli jste na houbách? Já jen náhodou zastavil u lesa a během 5 minut jsem měl koš praváků!
V neděli vzal koš a vydal se houby. Já odmítla, do lesa v pantoflích to jde blbě. Zdálo se mi to celé neskutečné, on skoro 14 dní heká, poslední den dovolené vstane jako by nic a jde na houby? A taky šel. Brouzdal v lese 3 hodiny a přinesl vrchem naložený koš. Kupodivu vydrželo koleno docela dobře, nebo to aspoň Brůča tvrdil.
A tak, družným čištěním hub a jejich neustálým obdivováním skončila naše letošní dovolená.
Na závěr ale ještě jedna douška -  hotely v Itálii si nezapomněly strhnout z kreditky zbytek částky za ubytování. Takže sečteno podtrženo - byli jsme podle peněz ubytováni ve třech hotelech v Itálii, pak na Kvildě a zároveň jsme letěli do Bulharska, kdo by věřil, co se všechno dá stihnout za blbých 14 dní?

Brambory

Trpíme zřejmě podivnou představou, že musíme mít na zimu uskladněné brambory. Tato historka se datuje do roku 2009:

Loni, jako ostatně každý rok jsme zakoupili několik (už nevím přesně kolik) pytlů brambor na uskladnění. Tentokrát již podruhé od stejného sedláka, který produkuje brambory univerzální, tedy ani moučné, ani výrazně olejnaté. Jejich hlavní předností je výborná chuť, žádná plíseň bramborová ani háďátko, prostě brambory k sežrání.
To jsme taky činili až do června. Pořád byly skvělé. Jenže pak začaly být i brambory nové a tak zůstal zbytek brambor ve sklípku. Můžu říci, že máme sklípek t.zv. externí, s břidlicovou klenbou, malebný, leč bohužel tam trochu zatéká. Naši předkové nevěřili na nic jiného než na klenbu navrstvit hlínu a osít travou. My jsme vylepšili exteriér, ale na konstrukční řešení jsme nesáhli. Toto uspořádání svědčilo vždycky jablkům a nevadilo bramborám, víno bylo zašpuntované, tak co. Jenže letos jsem od června neustále vyhlašovala úklid sklípku, ale žádný dobrovolník se nepřihlásil. Brůča vždycka pokýval hlavou, jó, to máš pravdu, to je potřeba udělat - a nic.
A tak to z nějakých důvodů zbylo až na tento víkend. Brůča si připravil lopatu, kýbl a pytle a šel na věc. Tam a dost rychle zase ven, o poznání zelenější. Měli jsme k obědu bramborové knedlíky plněné domácím uzeným a špenát, to on moc rád a tak se nechtěl se sklípkem o oběd dělit.
"Já to prostě nezvládnu," a s prosebným pohledem "nemůžeš mi pomoci?"
Kdo by odolal, že?
A tak jsem se zhluboka nadechla, nasadila gumové rukavice a šla vyklízet shnilé brambory.
Nevím, co se děje s bramborami, když začnou hnít (resp. vím asi tak zhruba), ale reálná skutečnost zřejmě předčí všechny odhady. S žaludkem v krku jsem naložila strašlivé množství tohoto fujtajblu do připravených pytlů a maně jsem vzpomínala, kolik že pytlů jsme to vlastně původně dovezli? Nakonec po konzultaci s Brůčou jsme se dopočítali 5 pytlů, z toho 1 jsme rozdali dětem. Jsme bramborožrouti, takže spotřeba byla, ale ať jsem to brala jakkoli, tak jsem vyndala 3 pytle brambor v rozkladu. Asi tedy menší, ale stačilo.
Po úklidu - vystříkání hadicí a vysíření jsem znaveně složila své tělo do vany, Brůča se šel nahoru osprchovat a sešli jsme se opět na zahradě u kávy. Přiznávám se bez mučení, že k té kávě jsem zvládla 2 frťany Bechera. To bylo v sobotu. Dnes ráno jedeme do práce a zrovinka kolem našeho oblíbeného sedláka bramboráře. Brůča jen tak zlehka prohodí: "Hele, asi bychom měli objednat brambory, když jsme uklidili sklípek!" Rezignovaně jsem odpověděla, že jistě, ale ve značně redukovaném množství a že se dají brambory do beden a ne na dřevěný rošt jen tak vysypat. Brůča kýval na souhlas jako mandarín. A pak jsem se zcela nevinně zeptala, kolik že těch brambor tedy vezmeme. Na to se Brůča hluboce zamyslel a začal na pěti pytlích. Když viděl, byť koutkem oka, neboť řídil, jak začínám brunátnět, tak snížil na čtyři.
Ukončila jsem rázně boj a řekla, že víc jak dva pytle prostě odmítám. A že v případě 3 a více pytlů mi dá písemně, že příští léto uklízí sklípek on sám.
Koupili jsme dva pytle brambor.
Tenkrát to ale stejně nakonec dopadlo tak, že jsme koupili ty pytle 3.
Loni na podzim nám přivezl brambory Lenčin a Patrikům švagr a byly fakt taky moc dobrý. Vzali jsme 3 pytle a ještě dva museli dokoupit. Nakonec zbyly asi dvě kila naklíčených, které jsem vyhazovala. A teď se vloudila otázka. Při stejném počtu osob taková kolísavá spotřeba?
Jediná osůbka, která přibyla do rodiny je Verunka, že by snědla 2 pytle brambor?

O právnickém řemesle v Čechách

Za socialismu jsme měli právnické poradny. Tyto instituce sdružovaly špatně placené právníky, kteří se zabývali lidskými hříchy, psali normalizované kupní smlouvy na rekreační objekty a rodinné domky, eventuelně předražené automobily, eventuelně v případě absence podnikových právníků zastupovali při arbitrážních sporech socialistické podniky. Pak přišel kapitalismus a právnické řemeslo slavilo svoji renesanci. Obchodní právo byl absolutní hit, studovat práva byla čest a prestiž. Jak šel čas,  masa právníků se začala diferencovat. Vznikla aristokracie, která se zabývala výnosnými smlouvami, výnosnými dědickými spory, ochranou developerů a jiných v privatizaci úspěšných štik. Ti zakládali prestižní kanceláře na skvělých pražských (a nejen pražských adresách) a najímali si čerstvé a po kariéře toužící absolventy. Takový advokátní koncipient však měl tvrdý chleba. Musel hodně pracovat, dobře vypadat, dobře se oblékat a jeho plat nebyl nic moc. Ti, jejichž ambicioznost nebyla až tak velká, se zařadili buď do soudnictví, které zpočátku nebylo až tak prestižní anebo do veřejné správy. Ze všech skupin pak sem tam vyrazil plevel - politici.
Postupem času se situace ustálila. Vlivem pokračování kapitalizace se ceny za právní služby vyšplhaly tak vysoko, že jejich poskytnutí si může dovolit jen ten,  kdo je pro advokáty finančně zajímavý. Zvláště, když klient vlastně vůbec neví, zda poskytované služby jsou také v odpovídající kvalitě a jestli mu budou ku prospěchu.
S rozvojem výstavby bytů  a také s jejich privatizací se část advokátů začala specializovat jen na tuto oblast a sekali Prohlášení vlastníka a Smlouvy o výstavbě jak Baťa cvičky. Nikdy jim příliš nevadilo, že prohlašovali existenci nějaké jednotky, která třeba ve skutečnosti ani neexistovala.
To pak byly panečku konce. Pamatuji na jednoho nešťastníka, který si koupil jednotku - byt a při nějakých stavebních úpravách se zjistilo, že tato jednotka jsou ve skutečnosti tři části různých bytů. Byl z toho chudák celý u vytržení, ale naštěstí měl rozumné spoluvlastníky a všechno se vyřešilo. Horší bylo, když u nástavby domu, kde bylo povoleno 7 jednotek, bez povolení postavili 5, jako rozestavěné je prodali a pak jak kolaudovat, že?
Nejjednodušší je to asi v právu trestním, tam je to hodně natvrdo a proces je upraven dosti rigidně, navíc pro nemajetné existuje institut ex offo. Vždycky si vzpomenu na Perry Masona, jak tvrdě a obětavě obhajoval nevinné krásné slečny či nemajetné pány a vůbec mu nezáleželo na penězích, jen na spravedlnosti. Zajímalo by mě, zda by se v Čechách našla taková kopie pana Masona.
Ve veřejnoprávních disciplinách jsou pouze starší dámy, nebo dámy s dětmi nebo jinde neúspěšní páni. Jsou mizerně placeni (i když se jim pořád říká opak), přiměřeně buzerováni a celou svoji profesní kariéru se snaží sjednotit náš právní systém s požadavky politiků, což je věc neřešitelná. Pokud říkají moc často, že něco nejde, jsou vyměněni za povolnější. Ti zase odcházejí protože jsou povolnější a průsery se množí. Při výměně leadrů se průsery provalí a někdy to vede i k vyhazovu. Někdy ne, protože povolný úředník bude povolný vždy a pro každého.
A představa obyčejných lidí o právnících? To je různé. Většina lidí si představuje právníka jako dravého mladého muže či ženu, hrající pravidelně tenis, pěstující zimní sporty v atraktivních zimních střediscích, který v kanceláři koukne na jakoukoli hrozbu pro klienta, vytáhne králíka z klobouku a ejhle! situace vyřešena. Jenže ono to tak není. Tím, že jsou právní služby drahé, lidi přicházejí povětšinou až v době, kdy už s tím nic neudělá ani pověstný Perry Mason. A tak se dělají spíše kousky iluzionistické, hezké a působivé naoko, ale prakticky k ničemu.
Aby pak advokát měl co vyúčtovat, tak ohromuje tím, co papíru popsal a kam všude to poslal.
Ne, není to asi tak vždycky, ale výjímky nejsou moc vidět. Ráda bych nabyla opět něco iluzí o profesi, kterou vykonávám řadu let, ale nevím..... nevím.

Vodovod

Tak nám po dvou letech konečně zapojili vodovod. Byl to tedy horor. Naše malebná vesnička byla dva roky rozkopaná a nevypadalo to, že by to bralo nějaký konec. Konec málem byl, když nevím z čí viny, se bagr pustil přes soukromý pozemek, kde neměl co dělat. Po dvou letech se chodníky a silnice jakž takž opravily a teď všichni očekávali, že přijde ten kouzelný strýček, udělá čáry máry fuk a poteče voda. Měl původně přijít v dubnu, pak v červnu a nakonec přišel v srpnu. Protože máme svojí vodu dobrou, dokonce moc dobrou, tak jsem si chtěla nechat naší vodu na vaření a koupání a tu obecní spíše jako rezervu - na dopouštění bazénu, zalévání když je moc sucho a tak.... Už před těmi dvěma roky jsme zaplatili 8.000,- Kč za vodovodní přípojku s tím, že v ceně je přípojka (bez kopání) a vodoměrná soustava včetně osazení. Dobrá. Od starosty jsme se dozvěděli, že se mu podařilo sehnat na dodávku vodoměrů slevu 800,- na každou soupravu a že to je tedy fajn.
Nedávno došlo tedy konečně ke slavnostnímu namontování vodoměru, podepsali jsme smlouvu o dílo a nedočetli a samou radostí, že už máme vodu, podepsali - všichni. Teprve poté jsme zjistili, že v té smlouvě je až na samém konci jedno ustanovení, že cena za montáž a dopravu je 800,- Kč + DPH a že tedy podpisem této smlouvy se zavazujeme tuto částku na základě faktury uhradit. Samosebou, že to většinu lidí nadzvedlo, protože se jim zdálo, že osazení vodoměrné soupravy již jednou zaplatili (a podle mě to tak taky bylo), ale z nadšení nad funkčním vodovodem zase tak strašně neprotestovali. My jsme byli samozřejmě taky nadšení, Brůča doplnil bazén až skoro pod vršek skimru, důkladně s Patrikem propláchli filtr, doplnil se sud na zalévání skleníku, zalilo se pár stromů, aby neopadaly plody a taky skalka, ostošest se betonovalo, takže voda tekla proudem. Asi po týdnu jsme se děli v přístřešku, Brůča se batolil kolem a potutelně se usmíval. "Já jim dám osm stovek, oni mi to vrátí, blbouni", prohlásil z ničeho nic. Když jsem chtěla vědět jak že to, odvětil, že ten slavný vodoměr nefunguje, no prostě se netočí. "Až vyčerpám vodu za osm set korun českých, nahlásím závadu, nemusím přeci kontrolovat, že tam nic nenabíhá, ne?"
No a tak máme slevu "zadarmo". Docela by mě zajímalo, kolik těch vodoměrných soustav je taky vadných. Ale k tomu se veřejně málokdo přizná, že?

Příběh jedné jazykové školy

V jednom domě v centru Prahy byla jazyková škola. Byl to takový ten případ, kdy si nedostudovaní manžeři zakoupí individuální výuku angličtiny, aby mohli být "in" na různých sešlostech mezinárodního charakteru.  Dům vlastní manželé, kteří dům pojímají jako vítaný příspěvek k důchodu a jinak se o jeho osud mnoho nezajímají. Aby všechno fungovalo jak má, najali jednoho ambiciózního mladého realitního agenta, a ten zařizuje vše potřebné. Ale protože je přiměřeně chytrý a opatrný, dává všechny smlouvy podepsat přímo vlastníkům. A tak se stalo, že při jedné větší debordelizaci našeho úřadu se přišlo na to, že na tyto prostory bylo někdy kolem roku 2000 vydáno stavební povolení na dětské zubní středisko, které nebylo nikdy kolaudované a poslední dva roky tyto prostory užívala ona jazyková škola. I co mohl stavební úřad dělat? Poučil všechny zúčastněné, že takto užívat nelze, resp. že nezkolaudovanou stavbu vůbec nelze užívat a tiše doufal, že se hříšníci napraví. Uplynuly dva, tři a čtyři měsíce a nic. Tak stavební úřad zahájil řízení o správním deliktu s jazykovkou, neboť břímě povolení stavebního úřadu si vlastníci vymínili zařídit nájemcem. V okamžiku, kdy škola obdržela oznámení nastal teprve ten správný finiš. Realitní agent, neboť on měl plnou moc k zařízení potřebného a vykašlal se na to, volal třikrát denně jak pilně vyřizuje stanoviska dotčených orgánů a jak to všechno pěkně dokončí. Jazykovka dostala za užívání bez kolaudace trvající několik let pokutu - no přiměřenou, ale citelnou. Podle všech právních zásad by v daném případě jazykovka měla uplatnit na tomto muži náhradu té pokuty, protože zmocněnec neplnil, co plnit měl. A nakonec jak to dopadlo? Jazykovka zaplatila pokutu, zaplatila znovu agentovi za vyřízení celé záležitosti.
Mladík, když jsem se ho ptala, zda se ani trochu nezastyděl, opáčil, že to byly "vícepráce".
No a dál? Z toho plyne poučení, že i když někoho něčím pověříme, důsledně kontrolujeme, jak naše pověření plní, v případě výmluv a otálení či nápadně horlivého ujišťování, že všechno je výborné nevěříme a přesvědčíme se nikoli u tohoto pověřence, ale tam, kde má něco vyřídit. Je to obdoba toho, když zadáte zedníkovi omítnutí zdi a její obklad a nekontrolujete-li, dojde téměř zákonitě k tomu, že již koupená kuchyňská linka je o 2 cm delší než prostor vytvořený pro ní zedníkem, což se přihodilo mé dceři. Kdepák, zásada důvěřovat, ale prověřovat je zásadou nesmrtelnou.

Pračka

Jak jsem již psala, Týnka sehnala do svého minibytečku nájemníka. Nájemník se jeví jako služný mladý muž. Byt byl pronajmut jako zařízený, součástí zařízení byla i pračka. Týnka přísahala, že do posledního dne prala bez závady.
Druhý den po nastěhování volal nájemník, že pračka nevypouští vodu a odmítá pokračovat v praní, resp. máchání po vyprání.
I radili jsme, co všechno zkontrolovat. Zkontroloval, nefungovalo. Brůča se zděsil, že teď přeci nebude kupovat novou pračku i napadlo ho, že se tam tedy dá ta ze starého bytu, která je uskladněná v domečku. Řešení se okamžitě sdělilo nájemci, aby měl radost a připravil odpojení té trucovité potvory. Tak jo. S Martinem milou novou pračku vystěhovali (kolem metráku váhy), Týnka ji umyla a pak spojenými silami ji odvlekli do auta před barákem, což obnáší tak kolem 100 m. Po této vpravdě olympijské disciplině sklesli na lavici v přístřešku a Martin právě nesl k ústům tvrdě zaslouženou orosenou sklenici piva, když zazvonil telefon. Zvědavě jsme pokukovali, protože hovor byl očividně od nájemce. Když položil, tak sdělil všem "radostnou" novinu, že pračka opět funguje, závada odstraněna. Připadali jsme si jak v sitcomu. V čem že spočívala ta závada? No když právě z důvodu pronájmu toho bytu se rekonstruovala koupelna, tak mimo jiné tam taky osadili nový sifon s takovýmtím vývodem na odpad pračky. Problém byl v tom, že  výrobce specielně tento vývod zaslepil, což je asi logické, protože co když je třeba pračku odpojit, že? No a naši hoši si toho nevšimli, na zaslepený odpad pračku připojili a protože je to věc chytrá, tak prostě začala stávkovat. Škoda, že není tak chytrá, aby sdělila, co jí vadí.
No a teď nastal problém opačný, který Brůča už byl ochoten vyřešit zbaběle tak, že prostě pračku bude vozit s sebou, dokud se nevyskytne někdo silný (Patrik), aby jí zase odvlekli zpět těch 100 m, ovšem tentokrát do kopce. Martin se ale pochlapil a s Týnkou a Bobešem, který vylezl plně v kondici z bazénu ji tam nějak odkulili.
Bobeš samozřejmě neopoměl připomenout historku s myčkou, kterou zakoupili na chalupu asi před dvěma roky a dva dny se s ní mordovali a ona ne a ne. Nakonec objevili ve výpustní hadici rovněž záslepku a bylo. Moc jsme se mu nasmáli, že měl myčku pannu. Pak ještě zamumlal něco o božích mlýnech..... No prostě Bobeš.